Dobývání Ještědu

Sice jsme opět byli v Liberci  "na otočku", ale zvládli jsme zásadní turistickou atrakci - Dobývání Ještědu.

Nahoru  na horu jsme zvolili cestu typickou pro nás turisty kávíčkáře a zbaběle jsme se tam nechali vyvézt lanovou dráhou. Po klasickém profuku na Ještědu, kde nám severní vítr ošlehal tváře, jsme zasedli k obědu v místní restauraci a nacpali si břicha dietními bramborovými knedlíky se zelím a osmaženou cibulkou jako bonus.

Po takovém obědu bylo více než jasné, že cesta dolů bude pěšky a já se rozhodla pro cestu pro chlapáky - přímo pod lany lanové dráhy.

Zpočátku se vše zdálo v pohodě a bez problémů. Shaun šel sice poměrně zvolna, protože se mu lehce smekaly boty, ale cestu si v zásadě užíval. Já zkušená ještědohoralka jsem ovšem podcenila styl chůze Shauna. Zkuste si představit, že jdete po nakloněné rovině...Já mám pocit, že přirozené je, držet se v mírném záklonu a krok za krokem postupovat směrem dolů. Tak máte pod kontrolou své vlastní těžiště a pohybujete se v zásadě bezpečně. Shaun ovšem zvolil taktiku nebezpečnou a to tu, že se směrem z kopce pohyboval v mírném předklonu, což mělo za následek, že se v polovině Ještědu rozběhl a nebyl s to se zastavit. Já ovšem místo toho abych měla se svým běžcem soucit, jsem se rozesmála na celé kolo a pouze hýkavě jsem Shauna nabádala, aby co nejbezpečněji spadl, jinak že se zastaví až dole o tramvaj.

Nakonec jsme cestu dolů z Ještědu zvládli bez problémů a bez jediného zranění. Já se poučila, že pokud někdo pochází z oblasti, kde je rovina, tak neumí chodit z kopce a je potřeba ho alespoň lehce zacvičit před jakýmkoli sestupem.