Svatební cesta VI.

ŘÍM 7.11. a cesta domů

Dopoledne, klasicky kolem 11, jsme opustili hotel. Naplánovali jsme si vycházku kolem Santa Maria Maggiore k hlavnímu nádraží TERMINI. Od nádraží jezdí autobusový spoj na letiště, který jsme ovšem netušili v kolik hodin jede ani, kde přesně ta zastávka je.

Nicméně jsme oba pohodáři (pokud ovšem nemám nějakou ze svých hysterických nálad), takže jsme se nenechali rozhodit časem a v klidu vycházkovali.

Na nádraží jsme dorazili kolem jedné hodiny.

Shaun bez varování vyrazil na průzkum. Se slovy tady stůj a počkej, zmizel v davu. Již jsem psala, že nádražní haly nejsou mé nejoblíbenější místo, kvůli výskytu podivných existencí, které vás z různých důvodů oslovují. V klidu jsem vydržela prvních 5 minut. Pak se mě začal zmocňovat panický strach a vytryskly mi slzy zoufalství. Mozek mi začal makat na plné obrátky a já vymyslela, že je to vlastně jako se zvířaty, když ukážu strach jsem mnohem snáze zranitelná….Takže jsem se začala vyvíjet velké úsilí, abych se cítila opět statečně. Když jsem měla opět pocit, že mám situaci alespoň trochu pod kontrolou, přistoupila ke mně žebračka, která celé mé snažení zmařila a já byla opět zoufalá… Druhý pokus o to být za hrdinku dne mi překazil Ind, co se mě na něco ptal, ovšem já, jak jsem byla strachy paralyzovaná, mu nerozuměla ani slovo…Překonala jsem všechny obavy o to, že mě někdo ukradne telefon z ruky a prozvonila Shauna. Aby pochopil, že jsem již se silami v koncích…

Objevil se do minuty (ovšem to, že jsem mu volala, zjistil až o dvě hodiny později). Společně jsme vyrazili směr autobusová zastávka a k našemu štěstí autobus byl již přistaven a cestující nastupovali. 

Během cesty na letiště se začala obloha postupně zatahovat a chvílemi ani slunce nebylo vidět. Po třech a půl dnech jasna to bylo zvláštní. Na letiště jsme dorazili o půl třetí a to v Shaunovi vyvolalo paniku (letadlo odlétalo ve 4) takže jsme se rozběhli směr pokladna EasyJET. Vše jsme zvládli krásně a včas, nutno však přiznat, že jsme měli více štěstí než rozumu. Shaunovi se již párkrát v životě stalo, že na letiště přišel pozdě, takže se jeho panikaření nebylo co divit. Jen co jsme se uvelebili v letadle, venku se rozpršelo a my měli lehké zpoždění se vzletem. Celkově byl let v pohodě, pokud se vám ovšem jako mě líbí sledovat blesky a nevadí vám, že s vámi občas letadlo trochu škubne…

Malta nás přivítala také lehkým deštíkem, ovšem mnohem teplejším ovzduším, které mi při večerech v Římě, tak chybělo. Naše svatební cesta byla krásná, ale já si stejně asi nejvíc užila, když jsme byli v hotelu na Maltě.

Protože MALTA THE BEST :)

Svatební cesta V.

ŘÍM 6.11.

Náš poslední celý den v Římě. Budíček byl na 9, což s naším snídaňovým hodováním bez tak znamenalo opustit hotel až v 11. Nicméně jsme vyrazili trošku jiným směrem než Koloseum a to směr Kostel Santa Maria Maggiore… Již ze včerejšího projetí okolo autobusem jsme tušili památku, na kterou bude dobré vyrazit.

Upřímně tento kostel na mě udělal asi největší dojem z celého Říma. Sama nevím proč, ale zkratka to byl pro mě zážitek.

Měli jsme posledních pár minut na HOP ON/OFF autobus, tak jsme na něj hopli a nechali se opět zavézt do Vatikánu. Během několik vteřin jsme pochopili, že přeskočit ve frontě s průvodcem opravdu mělo smysl. Turisti se vinuli, jak had přes celé náměstí a návštěva kostela byla tedy v ohrožení. Potkali jsme našeho lovce turistů ze včerejška a ten nám poradil, ať tedy přejdeme až po 5 hodině odpolední, že to již bude klid a fronta bude mít normální rozměr. 

Trochu se tedy divil, proč jsme do kostela nešli již včera, když jsme stáli před jeho dveřmi. Ovšem argument, že Shaun měl hlad pochopil a již nevyzvídal.

 My vyrazili podél řeky na vycházku směr volně k vile Medičejů. Chtěla jsem se projít trochu v parku, protože deficit flóry z MALTY se zkrátka projevil, a když jsem viděla zelené fleky na mapě, musela jsem tím směrem vyrazit.

Procházka městem a pak parkem byla opravdu skvělá a hned po Santa Maria Maggiore je nejlepším zážitkem z Říma. V parku jsme našli „stánek“ s občerstvením. Byla to v podstatě budka se sezením v zahrádce. Měli jste dvě možnosti, buď to si sednout a zaplatit zhruba o 2 eura na porci jídla či pití víc, a nebo si jídlo koupit a vypadnout (sednout si o 10 metrů dál na lavičku). My zvolili druhou možnost. 

Vila Medičejů je již v přímé blízkosti kostela nad španělskými schody, takže jsme se krásnou vycházkou octli opět v centru města. Poseděli jsme na Španělských schodech a pak zvolna vyrazili opět na nákupy. 

 Shaun měl vyhlédnutý kabát v obchodě DIESEL, pro který jsme tedy došli a Shauneček byl velmi spokojený, že letošní zimu bude v teple.

Po tomto nákupu již byl čas vyrazit opět ke Sv. Petrovi. Cestou jsme jen lehce švenkli židovskou čtvrť, což jsem si uvědomila až mnohem později, že to bylo místo, které jsem chtěla projít trochu poctivěji. Nicméně čas nás tlačil a my přidali do kroku. Podél řeky nás zaskočilo HEJNO ptáků. 

 Slovem HEJNO myslím ptačí dav, jednalo se skutečně o tisíce ptáků, kteří nám poletovali nad hlavami a samozřejmě svůj pohyb doplňovali zvukem. Bylo to víc děsivé než zajímavé. Museli jsme pod nimi proběhnout skoro 500 metrů a jen zázrakem nás zasáhli pouze jednou. (zasáhli Shauna do ramene) přesto jsme to považovali za velký úspěch vzhledem k jejich množství.

 U Sv. Petra již fronta téměř nebyla (pouze 10 lidí) u brány, kam jsme se zařadili. Vstup do kostela funguje jako vstup na letiště. Projdete skenerem a policista vás případně doprohlédne v případě zvukového signálu. Kontrolují se kabelky i tašky. Před námi byli dva lidé, co nemohli vstoupit, protože u sebe měli nože. My u sebe nic takového neměli, takže jsme byli vpuštěni na prohlídku.

Vzhledem k tomu, že se jedná o největší kostel na světě, tak jsem ani tou velikostí nebyla nijak ohromena. Prostě jsem to čekala. Kostel je to pěkný a velký, to byl můj závěr. Mnohem víc mě bavilo představovat si, že se v těch prostorách třeba někdy prochází papež apod. Ale je pravda, že na mě začínala doléhat únava, hlad a večerní chladno.

Po kostele jsme vyrazili hledat obchod s domácími potřebami, kde jsme měli vyhlídlý držák na nože. Capali jsme po Římě jak prdlí tam a zpět až jsme našli všechny obchody, co jsme měli v plánu. Ovšem moje protivná nálada, způsobená únavou, zapříčinila, že jsme nekoupili vůbec nic. Nevím, proč mám v povaze, že občas stojím v obchodě a najednou mám silný pocit, že vůbec nic nepotřebuju, případně, že se to dá koupit jinde… 

Takže jedna malá rada: pokud stojíte v obchodě v Itálii s italským designem a na zboží je viditelné označení, že se jedná o výprodej a ceny jsou skutečně o pětinu nižší, než jste zvyklý z časopisů, KUPTE VŠE na co máte i když si zrovna myslíte, že to NEPOTŘEBUJETE.

A NEVĚŘTE POCITU, ŽE SE TO DÁ KOUPIT JINDE A LEVNĚJI – NEDÁ!!!

Bylo jasné, že musíme co nejrychleji na večeři. Opět jsme se zamotali a všechny pěkné restaurace zmizeli a my byli téměř na náměstí, co jsme večeřeli včera. 

To jsem propadla mému projevu lehké hysterie na což Shaun zareagoval jako skutečný manžel kavalír. Zatáhl mě do nejbližšího obchodu a koupil mi kabát. Po nákupní horečce jsme restauraci našli za 10 minut a spokojeně seděli a čekali na naši poslední večeři v Římě.

Restaurace byla poměrně velká s velmi rychlou obsluhou (vtipně jsme ji přejmenovali na fast food). A mezi hosty bylo jen málo turistů, což mi dodávalo pocit, že jsme vybrali správně.

Jídlo bylo skutečně moc dobré, ovšem nejsilnější zážitek pro mne nastal, když do restaurace na večeři přišli tři faráři. Nikdy jsem faráře jíst neviděla. Na tož pít coca colu.

Po večeři jsme měli poslední římský plán a to navštívit výstavu Vincenta van Gogha (KTERÝ JE MŮJ NEJMILEJŠÍ UMĚLEC).

Muzeum mělo otvírací hodiny do 23.30, takže jsme si to nechávali na závěr našeho pobytu.

Hledáním Muzea jsme našli i další římské památky, o kterých jsme neměli moc tušení, takže již v tu chvíli bylo jasné, že do Říma musíme znovu.

*video o výstavě (v angličtině)

Výstavou jsme uzavřeli náš poslední celý den v ŘÍMĚ.

Svatební cesta IV.

ŘÍM 5.11.2010

Ráno jsme vyhlásili klidový režim, což hlavně pro Shauna znamenalo spát do 10 hodin. Ja sledovala televizní program a čekala, až se Shaun vzbudí.

Na snídani jsme přišli včas a nanosili si na stůl spousty jídla. Snídaně je zkrátka nejdůležitější jídlo dne. Já ovšem podcenila situaci, co se kávy týče a než jsem se rozkoukala, paní vypla kávovar a já byla bez kafe. Už v tu chvíli jsem věděla, že se to projeví jako malér během dne.

Nacvičenou cestou jsme došli opět ke Koloseu a rozhodli se, že dnešním cílem je Vatikán. V HOP ON/OFF buse jsme si postěžovali na naši večerní peripetii s čekáním na autobus, který nepřijel, a vtipně jsme se dozvěděli, že je listopad a tak autobus jezdí pouze do osmi večer. To nás celkem popudilo, protože v letáčku měli, že autobus jezdí do 11 večer, o listopadovém režimu ani slovo. Navíc jsme viděli konkurenční autobus jezdit ještě v deset večer, což nás utvrdilo v tom, že jsme zkrátka zvolili špatnou firmu.

Z autobusu jsme vystoupili skoro u Sv. Petra, ale moje potřeba kávy již byla na nejvyšším stupni a můj psychický i fyzický stav začal být v ohrožení. Zapadli jsme proto do nejbližší kavárny a já si dala nutné kapučino (cena 3eura, takže na centrum cena slušná – ovšem toto je také to místo, kde nabízejí pivo za 14 eur!!!!- absolutně nedoporučuji)

Hned za bránou nás odchytl lovec turistů, a zda bychom chtěli přeskočit frontu a že za 25 eur nás provede atd… Shaun po svých zkušenostech z Říma před 7 lety řekl, že ok. Cena nakonec byla 25+15 eur na osobu, ale co jsme tu na svatební cestě tak se plácnem přes kapsu. Připojily se k nám dvě americké turistky a společně jsme čekali na průvodce. Asi jsme nakonec čekali tak dlouho jako bychom byli ve frontě, ale nijak nám to nevadilo. Během čekání se skupina rozrostla skoro na 10 lidí z různých koutů světa. Průvodkyně byla sympatická dívka, která nás provedla vatikánským muzeem, řekla nám všechny podstatné „špeky“ a zavedla nás i do sixtinské kaple. Celá tato akce trvala skoro tři hodiny, takže nakonec to za ty peníze určitě stálo.

Ovšem těsně před tím než jsme měli jít do Sv. Petra, Shaun vyhlásil, že má hlad a že do kostela můžeme jít druhý den. Neměla jsem nic proti, v tu chvíli se zdálo, že zajít si do kostela je ta nejjednodušší věc na světě, a vyrazili jsme směr večeře.

Nějak jsme se v tom římském systému města zamotali a nemohli jsme najít žádnou restauraci, kde bychom se najedli. Už jsme do jedné i vešli, ale prostředí bylo tak divné, že jsem řekla, že tam teda ne. Později mi Shaun prozradil, že byl rád, že jsem řekla, ať jdeme pryč, protože on se bál (bylo to ve chvíli, kdy už nám číšník dal menu)

Za rohem této divné restaurace jsme ovšem narazili na příjemnou italskou pizzerii, kde na venkovní terase měli přímotopy, a atmosféru dokreslovala cikánka hrající na tahací harmoniku. Nemohli jsme si nic víc přát.

Po večeři jsme vyrazili na náš známý městský autobus. Ovšem v autobuse, na který jsme ani museli dlouho čekat, se ukázalo, že jízdenky se dají koupit jen za drobnější peníze než je jedno euro…My měli pouze dvoueuro a tak jsme jeli dvě zastávky načerno, než nám došlo, že z automatu žádný lístek nebude. Vystoupili jsme, a po pár metrech na nás vykoukly ruiny Kolosea, což znamenalo, že za 15 minut budeme v hotelu.

Opět jsme na hotelový pokoj dorazili skoro vyčerpaní a prochladlí…

(není se moc čemu divit je listopad a to že během dne můžete venku pobíhat v tričku je spíše zázrak než běžné podzimní počasí)

to byl náš druhý celý den v Římě…

Svatební cesta III.

ŘÍM 4.11.2010

Hotel, který jsme měli zamluvený, se jmenuje CINEMUSIC HOTEL a je v docházkové vzdálenosti od kolosea. Patří mezi nové moderní hotely a na můj vkus je na něm trochu moc vidět, jak má architekt rád „módní design“. Pokoj byl kombinace barev černé, šedé, tmavě hnědé a výrazně zelené s růžovou. Tato kombinace je vlastně vidět v celém hotelu. Nechci tím tvrdit, že se mi pokoj nelíbil, jen to zkrátka působilo dojmem, že jste ubytovaní na obrázku z designového časopisu. Ovšem největší pecka tohoto pokoje byla perličková vana přímo u postele - takže něco jako můj sen:)

První den v Římě jsme začali pořádnou snídaní. V tomto hotelu, byla snídaně v ceně. K dispozici bylo vše, co si jen lze představit a my se teda oba cpali, až jsme měli boule za ušima.

Snídali jsme skoro hodinu a půl a kolem 11 vyrazili objevovat krásy města. Naše cesta vedla rovnou ke Koloseu, odkud jsme dál pokračovali HOP ON/OFF autobusem. Koupili jsme si jízdenky na 48 hodin, abychom nepropásli žádnou z významných památek.

Ovšem celkem brzy jsme z autobusu vystoupili a prošli se pěšky po obchodních ulicích u Španělských schodů. Tam jsme si zašli i na oběd. Celkem rychle jsme se Shaunem zorientovali v cenové politice římských restaurací. Jídlo kolem 10eur, ovšem pití je v Římě tak drahé, že jsem nevěřila vlastním očím. Voda 2 eura, káva mezi 3-5eury, a pivo od 3-14eur. Takže jsme pili vodu jak velbloudi.

Po obědě jsme usoudili, že nejlepší bude projít se po obchodech (protože my na Maltě podobné obchody nemáme) a až se setmí zajít na Fontánu de Trevi, kterou mi Shaun chtěl ukázat osvětlenou.

Na fontánu jsme dorazili až v osm hodin a když pominu fakt, že jsem se po Římě pohybovala s křečovitě sevřenou kabelkou a neustálým pocitem, že mě někdo chce okrást, tak na mě tato památka udělala skutečně dojem.

Ovšem únava se po celodenním procházení již začala projevovat (v autobuse jsme dnes nebyli ani 15min) a tak jsme natěšeni vyrazili na autobusovou zastávku. Plán byl HOP ON/OFF busem dojet opět ke Koloseu a pak pěšky do hotelu. To byl ovšem plán. Na zastávce jsme stáli 30minut a autobus nikde. Vyrazili jsme tedy na další zastávku, že se alespoň trochu projdeme (přeci jen bylo půl deváté večer a bylo poměrně chladno). Trasu jsme zvolili tak, že se alespoň mrkneme ještě na Pantheon a náměstí Navona. Autobus opět nepřijel a my začali být nervózní. Shaun mě od pana z recepce na mapě nakreslené autobusová spojení k hotelu a tak jsme šli na běžnou MHD. Tento autobus nás zavezl skoro až k hotelu a v půl jedenácté jsme byli opět na pokoji prochladlí a vyčerpaní……. ovšem absolutně šťastní

 

to byl náš první celý den v Římě.......

Svatební cesta II.

ŘÍM 3.11.2010

Přesun do Říma začal již rychlo zabalením kufrů. Měli jsme (měla jsem) na to pouze necelou hodinu – Shaun mezitím převáděl peníze mezi účty (naše maltské karty se dají totiž používat pouze na Maltě). Cestou na letiště jsme se sešli s našimi kamarády Radimem a Hanou, kteří shodou okolností měli namířeno stejným římským směrem.

Letadlo do Říma vzlétlo 16.25 a za deset minut šest jsme přistáli. Já jediná ze skupiny v Římě nikdy nebyla, takže jsem vlastně jediná nevěděla, co mě čeká.

Hned na letišti mě vyplašilo kolik je na světě lidí. Ale nedala jsem na sobě paniku znát (asi). Již z letadla jsme věděli, že někde na letišti stojí autobus, co nás za 8 eur doveze do centra města. Dokonce jsme se snažili i toto autobusové stanoviště najít, a když už jsme ho skoro měli nechali jsme se umluvit taxíkářem, který nám nabídl cenu 10 eur na osobu.

Taxíkem jsme dojeli k hlavnímu a jedinému římskému vlakovému nádraží Termini. Osobně nádráží psychicky nezvládám a toto bylo skutečně ostré. Už jsem zapomněla, že všude na světě jsou žebráci a spící lidé na chodnících. Takže toto připomenutí reálného světa na mě bylo trochu moc. Nicméně jsme vyrazili vyprovodit Radima s Hankou k jejich hotelu a pak statečně vyhledat hotel náš. V mém jediném zájmu bylo hlavně nelézt do metra (zvláště po zážitku z nádraží) a co nejrychleji se dostat do hotelu. Cestu jsme absolvovali pěšky a systémem hlava – mapa. Začínám se v práci s mapou zlepšovat a hotel jsme našli poměrně rychle.

V devět hodin jsme již byli na hotelovém pokoji a vzhledem k tomu, že jsme cestou zvládli nákup pizzi, ani jsme nemuseli vyrážet nikam na večeři. 

Jediná naše starost byla naplánovat náš další den v ŘÍMĚ.

Svatební cesta I.

Svatební cesta – Le Meridien 1. 11. – 3. 11. 2010

Pro svatební noc a začátek našeho manželského života jsme zvolili hotel Le Meridien, protože si myslíme, že je nejlepší na celém souostroví (patří tedy také k těm nejdražším) a se navíc se nachází v blízkosti našeho domu.

Shaun se rozhodl pro pokoj s výhledem na moře (za který se v katolické zemi platí nekřesťanské peníze) a shodou okolností se stalo, že jsme měli pokoj, o kterém jsem si ani netroufala snít.

Každopádně já se v tomto pokoji již chystala na svatbu (kadeřník, líčení, oblékání), takže jsem věděla, kam po svatební hostině budu mít namířeno a byla jsem vážně šťastná. Už předem jsem si plánovala, jak si dám kávu a svatební dort, nohy na stůl a začtu se do knihy….

Toto se mi podařilo až v odpoledních hodinách, protože jsem si knížku zapomněla doma. Vzbudila jsem se sice první den v manželství v sedm hodin ráno a měla jsem myšlenky na to skočit si pro knížku dom, ale při představě, jak by se Shaun divil, že jsem se hned po svatbě ztratila, raději jsem zůstala na pokoji a trpělivě čekala, až se vzbudí i on.

Kolem jedenácté jsme vyrazili na snídani do blízké kavárny, (snídani jsme neměli v ceně pokoje a ceny za které snídani v hotelu nabízí jsou skutečně neskutečné – 12-20 eur za osobu) V kavárně jsme za stejné peníze měli oba velkou porci anglického typu snídaně (vejce, fazole, topinka, párek) + kávu, čaj a vodu. Navíc jsem byla ráda, že jsem zase jednou v pozici člověka, co je na Maltě na dovolené a má čas dopoledne vysedávat po kavárnách. To byla pro mě příjemná změna.

Druhý den ráno proběhl velmi podobně ovšem s tím rozdílem, že jsem se rozhodla vyzkoušet hotelovou tělocvičnu a tu královskou snídani si napřed trochu zasloužit. Nebudu zastírat, že pro mě svatba a vše kolem ní bylo spojeno hlavně s uspokojováním chuťových buněk bez protivného omezování. Byl to v podstatě čtvrtý den mé koláčovo-dortové diety a mé tělo zatoužilo po trošce pohybu.

Tělocvična v hotelu je pěkná, ale na Hilton, kam jsem chodila loni, ještě nemá. Nicméně jsem si trochu zaběhala, vyšla 30 poschodí na šlapadle a zpocená si šla zpět na pokoj vychutnat lázeň v naší luxusní koupelně. Já totiž miluji hotelové koupelny. Mám ráda, že si můžu napustit vanu, bez toho aby mě kdokoli buzeroval, že se s vodou šetří. Mám ráda, že po koupeli můžu nechat ručníky válet na zemi a po návratu na pokoj jsou ručníky opět zářivě bílé a poskládané na svých místech. A mám taky ráda, že role toaletního papíru je snad nekonečná.

Má to jen jednu vadu. Nic z toho, není zadarmo...

Třetí den byl náš poslední v tomto hotelu před odletem do Říma. Shaun chtěl ode mne vzbudit brzy ráno (cca v 9), že si zajdeme do hotelového bazénu. Vnitřní hotelový bazén je součástí „lázní“, které jsem omrkla již předchozí den. Oblékli jsme si hotelové župany a vyrazili.

Bazén byl skutečně lázeňský. Voda měla přijatelnou lidskou teplotu, a i v Jacuzzi byla voda náramně příjemná. Prostředí jako z pohádky a Shaun pořád jenom opakoval: „to jsem měl vědět, to bychom tu byli každý den, a ne jen až ten poslední.“ Shaun si vydržel užívat bazénu skoro celou hodinu. Já vyzkoušela i saunu a parní lázeň.

Pak jsme ale museli začít spěchat vstříc našemu dobrodružství v Římě…

SVATBA 31.10.2010

HEN NIGHT aneb česky Rozlučka se svobodou

 Slepičí noc s králičím tématem - to byl večírek, který mi před svatbou uspořádaly kolegyně z práce (hlavní pořadatelka Daphne) a na který přišlo zhruba 25 ženských.

Hen night je v doslovném překladu slepičí noc, ale proč je rozlučka se svobodou takto označována nevím...Asi, že jsme všechny slepice. Nebo kvočny?

Je zbytečné vše popisovat, fotografie jsou myslím velmi vydařené a výstižné (děkuji hlavní  oficiální fotografce Daniele)

tak jdeme na to......

no celá já... mrzutá ale nádherná:)

 

copak je v tom balíčku?

TYGŘÍK, jasně já vím že leopard:)

 

králík jde se mnou dom!

to jsou boty pro Shaunečka, aby uklízel kudy chodí:)

co je toto???

láskyplný notýsek, který je tak krásný, že se bojím do něj cokoli napsat:)

nový přítel??? nu což vdávám se až za dva dny:)

tenhle mě aspoň pozval na drink:)

kolegyně = pořadatelky Debbie, Daphne a Maria

 TO BYL NÁŠ PŘEDSVATEBNÍ PARTY TIME