Svatební cesta I.

Svatební cesta – Le Meridien 1. 11. – 3. 11. 2010

Pro svatební noc a začátek našeho manželského života jsme zvolili hotel Le Meridien, protože si myslíme, že je nejlepší na celém souostroví (patří tedy také k těm nejdražším) a se navíc se nachází v blízkosti našeho domu.

Shaun se rozhodl pro pokoj s výhledem na moře (za který se v katolické zemi platí nekřesťanské peníze) a shodou okolností se stalo, že jsme měli pokoj, o kterém jsem si ani netroufala snít.

Každopádně já se v tomto pokoji již chystala na svatbu (kadeřník, líčení, oblékání), takže jsem věděla, kam po svatební hostině budu mít namířeno a byla jsem vážně šťastná. Už předem jsem si plánovala, jak si dám kávu a svatební dort, nohy na stůl a začtu se do knihy….

Toto se mi podařilo až v odpoledních hodinách, protože jsem si knížku zapomněla doma. Vzbudila jsem se sice první den v manželství v sedm hodin ráno a měla jsem myšlenky na to skočit si pro knížku dom, ale při představě, jak by se Shaun divil, že jsem se hned po svatbě ztratila, raději jsem zůstala na pokoji a trpělivě čekala, až se vzbudí i on.

Kolem jedenácté jsme vyrazili na snídani do blízké kavárny, (snídani jsme neměli v ceně pokoje a ceny za které snídani v hotelu nabízí jsou skutečně neskutečné – 12-20 eur za osobu) V kavárně jsme za stejné peníze měli oba velkou porci anglického typu snídaně (vejce, fazole, topinka, párek) + kávu, čaj a vodu. Navíc jsem byla ráda, že jsem zase jednou v pozici člověka, co je na Maltě na dovolené a má čas dopoledne vysedávat po kavárnách. To byla pro mě příjemná změna.

Druhý den ráno proběhl velmi podobně ovšem s tím rozdílem, že jsem se rozhodla vyzkoušet hotelovou tělocvičnu a tu královskou snídani si napřed trochu zasloužit. Nebudu zastírat, že pro mě svatba a vše kolem ní bylo spojeno hlavně s uspokojováním chuťových buněk bez protivného omezování. Byl to v podstatě čtvrtý den mé koláčovo-dortové diety a mé tělo zatoužilo po trošce pohybu.

Tělocvična v hotelu je pěkná, ale na Hilton, kam jsem chodila loni, ještě nemá. Nicméně jsem si trochu zaběhala, vyšla 30 poschodí na šlapadle a zpocená si šla zpět na pokoj vychutnat lázeň v naší luxusní koupelně. Já totiž miluji hotelové koupelny. Mám ráda, že si můžu napustit vanu, bez toho aby mě kdokoli buzeroval, že se s vodou šetří. Mám ráda, že po koupeli můžu nechat ručníky válet na zemi a po návratu na pokoj jsou ručníky opět zářivě bílé a poskládané na svých místech. A mám taky ráda, že role toaletního papíru je snad nekonečná.

Má to jen jednu vadu. Nic z toho, není zadarmo...

Třetí den byl náš poslední v tomto hotelu před odletem do Říma. Shaun chtěl ode mne vzbudit brzy ráno (cca v 9), že si zajdeme do hotelového bazénu. Vnitřní hotelový bazén je součástí „lázní“, které jsem omrkla již předchozí den. Oblékli jsme si hotelové župany a vyrazili.

Bazén byl skutečně lázeňský. Voda měla přijatelnou lidskou teplotu, a i v Jacuzzi byla voda náramně příjemná. Prostředí jako z pohádky a Shaun pořád jenom opakoval: „to jsem měl vědět, to bychom tu byli každý den, a ne jen až ten poslední.“ Shaun si vydržel užívat bazénu skoro celou hodinu. Já vyzkoušela i saunu a parní lázeň.

Pak jsme ale museli začít spěchat vstříc našemu dobrodružství v Římě…