Svatební cesta IV.

ŘÍM 5.11.2010

Ráno jsme vyhlásili klidový režim, což hlavně pro Shauna znamenalo spát do 10 hodin. Ja sledovala televizní program a čekala, až se Shaun vzbudí.

Na snídani jsme přišli včas a nanosili si na stůl spousty jídla. Snídaně je zkrátka nejdůležitější jídlo dne. Já ovšem podcenila situaci, co se kávy týče a než jsem se rozkoukala, paní vypla kávovar a já byla bez kafe. Už v tu chvíli jsem věděla, že se to projeví jako malér během dne.

Nacvičenou cestou jsme došli opět ke Koloseu a rozhodli se, že dnešním cílem je Vatikán. V HOP ON/OFF buse jsme si postěžovali na naši večerní peripetii s čekáním na autobus, který nepřijel, a vtipně jsme se dozvěděli, že je listopad a tak autobus jezdí pouze do osmi večer. To nás celkem popudilo, protože v letáčku měli, že autobus jezdí do 11 večer, o listopadovém režimu ani slovo. Navíc jsme viděli konkurenční autobus jezdit ještě v deset večer, což nás utvrdilo v tom, že jsme zkrátka zvolili špatnou firmu.

Z autobusu jsme vystoupili skoro u Sv. Petra, ale moje potřeba kávy již byla na nejvyšším stupni a můj psychický i fyzický stav začal být v ohrožení. Zapadli jsme proto do nejbližší kavárny a já si dala nutné kapučino (cena 3eura, takže na centrum cena slušná – ovšem toto je také to místo, kde nabízejí pivo za 14 eur!!!!- absolutně nedoporučuji)

Hned za bránou nás odchytl lovec turistů, a zda bychom chtěli přeskočit frontu a že za 25 eur nás provede atd… Shaun po svých zkušenostech z Říma před 7 lety řekl, že ok. Cena nakonec byla 25+15 eur na osobu, ale co jsme tu na svatební cestě tak se plácnem přes kapsu. Připojily se k nám dvě americké turistky a společně jsme čekali na průvodce. Asi jsme nakonec čekali tak dlouho jako bychom byli ve frontě, ale nijak nám to nevadilo. Během čekání se skupina rozrostla skoro na 10 lidí z různých koutů světa. Průvodkyně byla sympatická dívka, která nás provedla vatikánským muzeem, řekla nám všechny podstatné „špeky“ a zavedla nás i do sixtinské kaple. Celá tato akce trvala skoro tři hodiny, takže nakonec to za ty peníze určitě stálo.

Ovšem těsně před tím než jsme měli jít do Sv. Petra, Shaun vyhlásil, že má hlad a že do kostela můžeme jít druhý den. Neměla jsem nic proti, v tu chvíli se zdálo, že zajít si do kostela je ta nejjednodušší věc na světě, a vyrazili jsme směr večeře.

Nějak jsme se v tom římském systému města zamotali a nemohli jsme najít žádnou restauraci, kde bychom se najedli. Už jsme do jedné i vešli, ale prostředí bylo tak divné, že jsem řekla, že tam teda ne. Později mi Shaun prozradil, že byl rád, že jsem řekla, ať jdeme pryč, protože on se bál (bylo to ve chvíli, kdy už nám číšník dal menu)

Za rohem této divné restaurace jsme ovšem narazili na příjemnou italskou pizzerii, kde na venkovní terase měli přímotopy, a atmosféru dokreslovala cikánka hrající na tahací harmoniku. Nemohli jsme si nic víc přát.

Po večeři jsme vyrazili na náš známý městský autobus. Ovšem v autobuse, na který jsme ani museli dlouho čekat, se ukázalo, že jízdenky se dají koupit jen za drobnější peníze než je jedno euro…My měli pouze dvoueuro a tak jsme jeli dvě zastávky načerno, než nám došlo, že z automatu žádný lístek nebude. Vystoupili jsme, a po pár metrech na nás vykoukly ruiny Kolosea, což znamenalo, že za 15 minut budeme v hotelu.