Po devíti měsících, kdy jsem každý den prosila, aby děťátko ještě zůstalo v mém břichu a nenechalo se okolnostmi vypudit z těla ven, se ukázalo, že moje tělo, dokáže dítě nejen udržet a donosit do normálního termínu porodu (tedy 40 týdnů), ale zvládne i více.
Doktoři mě tedy povolali do porodnice, když jsem byla těhotná 41týdnů+3dny. Chtěla bych jen podotknout, že na kontrole na konci ledna (kdy mi vyndávali steh, který držel dělohu uzavřenou) se se mnou loučili stylem, tak vy si přejete únorové dítě? Tak hodně štěstí, ale uvidíme se brzy….
Nástup jsem měla v neděli 26.2.2012 dopoledne a plán byl, že mi během dne udělají potřebná vyšetření a v pondělí ráno mi vyvolají porod. Shaun se mnou byl až do odpoledne na pokoji a pak jel do Mosty sledovat fotbalové utkání Liverpoolu. Ještě se stalo, že když se na recepci loučil se sestrami, tak jim říká, takže zítra v 10? A ony ne! V 10 už pravděpodobně budete mít dítě! Přijďte nejpozději v půl osmé, od osmi budete na porodním oddělení a začne se vyvolávat porod. Takže pak sestra přiběhla ještě za mnou a řekla mi to také, protože my jsme o tomto průběhu vůbec nevěděli. Já si nedělní odpoledne krásně odpočala a trochu si pospala. Paní doktorka mě ještě odpoledne zkontrolovala a pochvalovala si, jak jsem pěkně otevřená na 3cm a že to tedy stále vypadá na přirozený porod. Já si moc jistá nebyla, protože jsem neměla žádné kontrakce a ani jiné známky blížícího se porodu.
Kolem desáté večer jsem spokojeně usnula….
V půl jedné mě vzbudil plačící syn mé spolubydlící na pokoji a podivná bolest v podbříšku. Chlapec se brzy uklidnil a já se rozhodla tu bolest zaspat, že je přeci noc a za chvíli tu bude Shaun, takže se nebudu znepokojovat. V 1 ráno se ukázalo, že to nepřespím, tak jsem se rozhodla to rozchodit. Vyrazila jsem napřed na záchod (koupelna a záchod byla součást pokoje – jako je to v hotelích) a zpět. Postupně se ukazovalo, že budu muset chodit větší štreky, že 10 metrů není dostačujících. Takže jsem si to štrádovala po chodbě…Pořád jsem ignorovala fakt, že mám kontrakce a asi budu rodit…Z vyčtených knížek jsem měla informaci, že kontrakce přicházejí pravidelně a že se dají měřit…Já měla pocit, že mám jednu velkou kontrakci přes celé břicho…
Došla jsem si k sestrám na recepci a řekla jim, že je mi blbě, sestra se mě ptala po kolika minutách mám kontrakce…Ale copak já tohle věděla? Řekla jsem jí, že mám jednu velkou kontrakci nonstop, ale ona si trvala na svém a řekla mi ať si je zkusím časovat…Tak jsem se zase šourala zpět a vzala si k ruce mobilní telefon…Začínalo mi být opravdu ouvej…Napsala jsem Shaunovi sms, že ho asi budu brzy potřebovat.
Shaun byl naštěstí ještě vzhůru (protože ho bolelo břicho a nemohl spát), takže mi odepsal jestli je to vážné a že nepřijede pro nic za nic a ať si promluvím se sestrami, jestli opravdu rodím… To jeho pro nic za nic chápu, protože shánět v noci taxíka a pak přijet do nemocnice, jen proto, že jeho žena je trochu hysterická by bylo opravdu zbytečné. Nicméně já začínala být ve stavu, že mi bylo úplně jedno jestli rodím či ne, já jen věděla, že budu klidnější až bude Shaun v nemocnici. Už i mě docházelo, že se blíží porod… Dokonce jsem i cítila, že chvílemi žádnou bolest necítím.
Opět jsem vyrazila za sestrou a ta uznala, že asi rodím a že je čas mě dopravit na porodní oddělení, řekla mi ať si sbalím tašku s věcmi pro sebe a dítě a že můžeme jít. Mezitím mi volal Shaun, že čeká na taxíka, ale že ten přijede až za 20min. Já se začínala soustředit už jen na ty chvíle, kdy mě nic nebolelo. Řekla jsem mu ať jde rovnou na porodní oddělení, že se sejdeme tam.
Na porodním sále (co vůbec nevypadá jako sál, ale jako normální pokoj, opět s koupenou, záchodem i televizí) mě sestra napojila na monitor a začala měřit kontrakce a ozvy srdce dítěte…
Ve dvě hodiny už byl Shaun se mnou myslím že přišel snad jen 5 minut po mě, takže já se trochu uklidnila a začala se více soustředit na nadcházející porod.
Shaun se mě snažil povzbudit a podporovat ve chvílích, kdy byly kontrakce už opravdu nesnesitelné. Proti bolesti jsem dýchala směs kyslíku, protože jsem neměla v plánu, žádný jiný typ drog proti bolesti. Ovšem ve tři ráno jsem změnila názor a Shaun šel pro sestru, ať se na mě přijde podívat. Na Maltě vás totiž nechávají co možná nejvíce o samotě, protože vědí, že porod je poměrně intimní záležitost. Sestra přišla a zeptala se, co bych si přála – možnosti byly Epidural a Pethidin – epidural jsem nechtěla z principu, že mi vadí pocit, že by mi někdo píchal cokoli do páteře, takže jsem prosila o Pethidin. Ovšem toto je droga na bázi morfinu a musí se dát brzy před porodem, protože by narozené děťátko bylo moc ospalé (tedy přesněji zfetované, ale takhle to nikdo neřekne)… Sestra řekla OK, ale musím vám napřed protrhnout vodu, než vám tohle píchnu…Takže jsem si lehla na porodní postel, sestra na mě koukla a říká: Už vám nic nepíchnu, vy normálně rodíte. Tato věta zapůsobila jako nejlepší lék na moji bolest. Bylo jasné, že už to brzy skončí. Sestra si oblíkla řeznickou zástěru, řekla nám, co máme dělat a šli jsme na věc. Shaun měl za úkol mi při každé kontrakci natlačit hlavu na hrudník, já měla za úkol držet si nohy a tlačit – jednoduchý jak facka.
V tu chvíli jsem si říkala, že ve 4 máme děťátko na světě… Jo jo jsem prvorodička a jsem naivní, ale v tu chvíli jsem tomu opravdu věřila. Ve 4 ráno bylo jasné, že děťátko je stále uvnitř a mě docházejí síly…Nicméně sestra i Shaun byli velmi sebevědomí a ujišťovali mě, že to jde dobře a že děťátko je skoro venku. V půl páté mi sestra oznámila, že děťátko bude v 5 venku a ať pořádně zaberu. Přišly další dvě porodní asistentky, protože se mezitím uvolnily (rodily jsme tou dobou tři ženy najednou) a rozhodly se nám trochu pomoc. Ovšem jak mi šáhly na břicho dostala jsem hysterický (panický jak tomu říká Shaun) záchvat, takže to chvíli vypadalo, že neporodím…Do toho jsem uviděla u hlavní sestry nůžky v ruce… Podvědomě jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby mě nastřihla, že to vše alespoň půjde rychleji, ale moje pusa začla řádně řvát NO, NO (tedy NE, NE)… a pak jsem se rozhodla, že toho hysterčení bylo tak akorát a že je načase za to pořádně zabrat… A na další dvě kontrakce bylo děťátko na světě. V 5hodin a 10minut.
Nebyl to ovšem jen můj výkon přítomné sestry mi hodně pomohly. I přes mé protesty (které byly skutečně jen projevem mé paniky) mě zatlačily na břicho, aby urychlily průběh porodu. Překvapilo mě, že po tom všem namáhavém tlačení, to děťátko v podstatě rychle vyklouzne.
Narodila se nám holčička Zoe Marie (možná Maria, uvidíme, co nakonec budeme mít v rodném listě) A já se s ní hned mohla pomazlit. Chuděrka byla tak překvapená z toho, co se s ní a kolem ní v těch minulých 3 hodinách dělo, že jen zírala.
Někdy tou dobou mi Shaun řekl: „Juli, neboj další porody, tak bolestivé nebudou“
A další jeho porodní hláška byla: „Tady to vypadá jak u řezníka“
Ale aby to nevypadalo, že si Shaun z porodu dělal jenom srandu - byl mi opravdu velkou oporou a vím, že bez něj bych porod zvládala jen s velkými obtížemi. Celou dobu dával pozor, abych dělala přesně to, co po mě sestra chce a i on sám vydal fyzický a hlavně psychický výkon.
Kolem šesté přišla paní doktorka, aby mě zkontrolovala, zda budu potřebovat šití, a Zojinku šel Shaun a sestra zvážit. Potřebovala jsem jen pár vnitřních stehů, jak jsem ke konci porodu zabrala a vše šlo trochu rychleji a paní doktorka byla moc spokojená a zdůrazňovala, že jsem měla opravdu štěstí.
V tu chvíli mi to tak teda moc nepřišlo. Po šití mi sestra pomohla se zvednout a já zažila nejdivnější věc ve svém dosavadním životě. Jak jsem se zvedala, cítila jsem, jak se mi všechny moje vnitřnosti doslova sesypaly v tom prázdném břiše. Pomalu jsem se šla osprchovat a Shaun střídavě hlídal mě a Zoe, která už byla omytá a oblečená a nahřívala se pod přímotopem.
Po sprše, kdy jsem se začala opět cítit alespoň trochu jako člověk, jsme poprvé kojili a hlavně jsme si všichni uvědomili, že jsme rodina.
No a v osm už jsem byla zase zpátky na svém pokoji.
[/caption]
[/caption]
[/caption]
