První týden

[caption id="attachment_2422" align="alignright" width="300" caption="Opouštíme porodnici"][/caption]

První dva dny Zojinčina života jsme pobyly v nemocnici, kde se o nás pěkně starali - nosili nám jídlo a pravidelně vytírali podlahu, abychom si řádně užily čistého prostředí. V úterý večer se u mě dostavily obavy, jak zvládnu návrat domů. Bydlíme stále v podstatě na stavbě, což sebou přináší komplikace typu prach a bordel všude kam se podíváš. Naštěstí mám skvělou sestru v právu (sister in law, tedy česky švagrovou), která mi doporučila ignorovat cokoli, co by mě mohlo vyvést z rovnováhy po příchodu domů.

Ve středu ráno po propuštění z nemocnice, jsem se co nejrychleji přemístila do ložnice a vyhlásila jsem, že ji neopustím alespoň týden. Shaun toto rozhodnutí respektoval a poctivě nám nosil jídlo a pití, přestože na něho pravděpodobně dolehlo psychické vypětí z porodu a fyzicky ho dorazila nějaká forma nachlazení. Nakonec to u nás vypadalo, jak u třech medvědů, protože jsme všichni tři spali, co nejvíce to šlo.

[caption id="attachment_2425" align="alignleft" width="300" caption="Zoe 3.den"][/caption]

Po necelých 48 hodinách, kdy jsem byla skutečně jen v ložnici a už jsem toho začínala mít trochu plné zuby, jsem se odhodlala k akci sejít dolů do kuchyně. Umyla jsem nádobí a dala prát prádlo. Žádná velká fyzická aktivita, přesto to bylo tak akorát, abych opět prospala zbytek odpoledne. Naštěstí Zoe je miminko, které mi  může kdekdo závidět, protože spí jak Šípková Růženka a budí se jen po polibku (a když má hlad). V pátek odpoledne nás přišla zkontrolovat porodní asistentka. Zkontrolovala Zoe, zapsala výsledky do dětské karty a zkontrolovala i mě (klasika tlak, břicho atd.) Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádný problém a ani otázky, návštěva to byla zhruba tak na 20 minut. Cítila jsem se trochu trapně, že nás sestra kontroluje v celkem binci (chápejte tác s talířem po jídle, hrnky, plínky a oblečení poházené jak jsme rychle řešily nějaké přebalování), ale vzhledem k tomu, že po fyzické stránce jsme, jak Zoe, tak já, prošly kontrolou dobře, usoudila jsem, že to je jediné důležité a jestli si o nás sestra myslí, že máme doma bordel, je to hlavně její problém a už jsem tyhle myšlenky vypustila. Doufám že je zvyklá. Napsala nám termíny dalších návštěv, takže se můžeme příště trochu lépe připravit a uklizenost, alespoň předstírat:)



Přesto, že jsem měla v plánu, nevytáhnout paty z domu, alespoň měsíc a tak držet Zoe i sebe od všech možných lidí, bacilů i virů dál, ukázalo se, že na Maltě je tohle nemožné hned v prvním týdnu. Naše první kontrola na kojící klinice, totiž proběhla hned první neděli po Zojinčině narození. Pro nás to znamenalo, buďto si zajistit odvoz do nemocnice a zpět, či se vrhnout do víru dobrodružství a vyrazit do nemocnice autobusem. Vzhledem k tomu, že se počasí na Maltě po několika deštivých dnech umoudřilo a začalo být pěkně slunečno, rozhodli jsme se pro výlet autobusem.V nemocnici jsem si uvědomila jaké máme se Zoe neskutečné štěstí. Byli jsme snad jediní rodiče, co na chodbě neusínali. Prohlídka dopadla výborně a Zoe už skoro přibrala to, co ztratila po porodu a měří celých 50cm. Měli jsme velikou radost a tak jsme na cestu z nemocnice zvolili jiný autobus, a vzali Zojinku na první procházku k moři.

[caption id="attachment_2428" align="aligncenter" width="593" caption="Já v zimním kabátě - turista u moře v plavkách!"][/caption]

[youtube http://www.youtube.com/watch?v=rklUthIgU4w]